S bojovými uměními jsem začal kolem patnácti let. Když jsem zjistil, že druhý Pelé ze mě nebude, a zhlédl klasiku Karate Kid, začal jsem – jak jinak – s karate. Jakmile jsem jednoho dne objevil Bruce Leeho, bylo o mém hrdinovi i o další cestě rozhodnuto. Z jeho knih jsem pochopil, že je potřeba se neustále rozvíjet a hledat nové cesty a výzvy, které člověka posunou dál. Hltal jsem všechny jeho filmy. Neskutečně mě oslovila i jeho reinkarnace ve filmu Karate Tiger, kde jsem poprvé spatřil podivného dřevěného panáka, se kterým musel trénovat jeho žák. A tak jsem si v osmnácti letech vyrobil svého prvního dřevěného panáka – skutečný wooden dummy.
Vyrobil jsem ho z kusu křivého kmene ze stromu pokáceného u naší chalupy a z několika latí a posadil ho na zbytky trubek od lešení, které jsem smontoval do jakési konstrukce. Dodnes nechápu, jak jsem to s jediným malým vrtákem dokázal. Stejně jako ten filmový se i můj panák otáčel na tyči kolem své osy. Jenže jsem nevěděl, jak to otáčení zastavit. Když jsem se odstěhoval od rodičů, neměl jsem na čem trénovat – konstrukce byla do bytu příliš velká. Kamarád, se kterým jsme spolu trénovali v tělocvičně, ale přišel s nápadem posadit panáka na ribstol. A tak jsem ho zabydlel i ve svém bytě 2+kk. Tři ruce a noha visící u postele hned vedle mé hlavy vyvolávaly u každé návštěvy otazníky. Z otáčivého panáka se stal pevný, upevněný na ribstoli. A byl mým dlouholetým spolubydlícím.
Po založení rodiny a přestěhování do většího prostoru jsem se mohl znovu víc rozvíjet. V hlavě mi totiž stále rezonovala ještě jedna myšlenka mého dlouholetého kamaráda a tehdejšího trenéra: možnost pohybovat rukama nahoru a dolů a aretovat je v různých polohách. Celou dobu mi vadilo, že můj wooden dummy všechno odpustí – můžu do něj bušit jako splašený, ale žádnou odezvu nedostanu. Vracelo mě to k myšlence rotace, při které byla práce s ním úplně jiná. K tomu upevnění na ribstol a pohyb rukou – to všechno ve mně postupně probouzelo touhu vymyslet něco víc. Z těchto tří podnětů se zrodila myšlenka vyrobit něco, co splní všechny mé představy o tréninku: maximum nastavení, minimum místa a design, který obstojí i po tréninku.
Už to totiž není wooden dummy, ale wooden buddy.
A tak to všechno začalo. Na začátku roku 2020 jsem dal volný průchod všem tvůrčím nápadům, které ve mně do té doby dřímaly. S většími či menšími přestávkami to zabralo rok a půl čistého času vývoje, výroby a zkoušení – a spoustu nervů. Na výsledný výrobek jsem kladl ty nejvyšší nároky. Věděl jsem, že chci maximum nastavení, že dummy musí vydržet úplně všechno a že jeho design musí být jedinečný. Postupně jsem si uvědomil, že se čím dál víc vzdaluji klasice, se kterou jsem vyrůstal. Už to totiž není wooden dummy, ale wooden buddy – skutečný tréninkový parťák, který tě posune dál a kterého máš doma vždy po ruce. Třicet let po svém prvním panákovi ti představuji něco, o čem bych tehdy ani nesnil. Přesně to, co bych si v osmnácti přál ze všeho nejvíc. A teď bych to rád dopřál i tobě.
Přeji ti mnoho úspěchů na cestě za poznáním.
Michal
